Pavel Hošek - sochy 8.2. - 5.3.2006

foto Jan Mahr Výstava : TĚLO A PROSTOR Autor : PAVEL HOŠEK Datum : 9.2. – 5.3. 2006 Místo : DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE Zahájení : STŘEDA 8.2. 2006 OD 18.00 HOD. Kurátor DU: MICHAL ŠKODA Současná mladá umělecká scéna nabízí poměrně rozsáhlý seznam jmen, kde je možné seznámit se s řadou autorů, „plujících“ na módních vlnách, ale je zde možné objevit i několik umělců, kteří „ nepodléhají „ a snaží se jít svojí cestou důsledně za svým. Jedním z nich je zajisté Pavel Hošek /1976 /, absolvent pražské AVU /1995 – 2001 /, kde studoval v atelieru Doc.Zeithammla. Již od dob studií byl u Hoška patrný zájem o prostor.Ten se stal hlavním tématem jeho směřování, které se přirozeně vyvíjí bez jakéhokoliv náznaku kalkulu či programovosti. Objekty, které autor vytvářel v závěru svého studijního působení už mohly předznamenat, že se jedná o „sochaře„ s velkým citem pro proporci a materiál. Hoškova konstruktivní díla architektonického charakteru jsou povětšinou vytvářena spíše v komornějším měřítku, avšak s monumentální působivostí. Není problémem představit si tyto práce v lidském měřítku, které by nám dovolilo tzv. čtvrtý rozměr – pohyb. Ten je, jak autor sám uvádí, důležitým momentem v jeho usilování. Zejména vztahy pohybu a prostoru, orientace v prostoru, zachycení pohybu, vymezování, reakce na prostor atd… U posledních děl Pavla Hoška se ocitáme před další problematikou, kterou je „kresba“. Ne však kresba klasická, nýbrž kresba v prostoru.Tak možno chápat drátěné objekty, dotýkající se svojí zjednodušeností až samotné hranice sdělení. Jedná se o jednoduché /drátové/ křivky, jak nepravidelně tvarované, tak lomené v určitých úhlech, či minimální seskupení tvořící celek. Hošek zde nabádá vnímatele k určité představivosti, která by mu umožnila dotvořit to, co on sám naznačil. Zde se autor „svého“ tématu dotýká dalším fenoménem, jímž je zeď. Tu chápe jako prostorového činitele a vymezovatele. Stěna – zeď svojí dvojrozměrností tvoří vertikální plochu, nedílnou součást díla – vztahové pole, z kterého je možno pronikat „prostorovou kresbou“ do volného prostoru. Objekty tak mohou evokovat vnitřní fyzickou zkušenost pohybu, pocit z pohybu, dotek a odraz. Po dvou samostatných pražských výstavách v Makromolekulárním ústavu /2003 / a galerii kai de kai /2004 / je tato českobudějovická prezentace zatím největší Hoškovo výstavou a pádným dokladem toho, že česká sochařská scéna je po delší době obohacena o nepřehlédnutelného autora.